Milí rodiče,
k napsání těchto řádků mě přivedl Hubert.
Jeden takový jednorožec z pohádky „Justýnka a asistenční jednorožec“.
Se svými dětmi jsem si tohle nevšední vyprávění poslechla už několikrát – audioverzi překrásně namluvila Jana Plodková.
Hubert je na lékařský předpis a dokáže během pouhých šesti dní naučit věci kolem dětí vidět úplně jinak – najednou je svět barevný, plný dobrodružství a zážitků.
Ano, tohle je pohádka. Já ale věřím, že když dětem nabídneme k různým situacím příběh, vše jde snadněji.
Ráda bych logopedii přiblížila podobně. Hravě, zábavně, barevně, dobrodružně. Aby byla příjemnější, aby z ní děti nebyly otrávené.
Sama bych to nejspíš zvládla těžko, proto vás/rodiče žádám o pomoc. Když budeme spolupracovat, výsledky se dostaví mnohem dřív.
Náš cíl je společný – naučit děti mluvit správně. Proto věřím, že potáhneme za jeden provaz.
Docházka na logopedii občas trvá dlouho. I když je to velice individuální, rok docházení není nic tak neobvyklého. Vše se ale odvíjí od základní diagnózy, od potíží a také od toho, jak poctivě s dětmi doma pracujeme. Někteří dochází i několik let. To se pak není čemu divit, že u dětí, ale i u rodičů dojde ke ztrátě motivace. Vypadá to, že k cíli je ještě hodně daleko a vše se zdá beznadějné a nekonečné.
Některé děti logopedie nebaví. Samy nedokážou pochopit, proč zrovna oni musí procvičovat, a hlavně – děti své potíže s řečí mnohdy vůbec nevnímají, nepřekáží jim. Zato velmi dobře vnímají úplně jiný problém – že maminka a paní logopedka chtějí, aby na logopedii chodily a doma se otravovaly s cvičením :o)
Pohovořte s dětmi, proč je důležité spravit řeč teď a ne až budeme velcí.
Cíl, kterého chceme dosáhnout?
Ve chvíli, kdy se na logopedii chodí moc dlouho, děti jsou otrávené. “Maminko mě už to nebaví, nemám tu logopedii ráda“. A nám rodičům se nechce den co den děti přemlouvat. Někdy je to ale potřeba. Protože pravidelným procvičováním se výsledek dostaví mnohem dříve a děti jsou odměněni úspěchem, pochvalou.
Když to nebaví ani děti ani rodiče, nastává problém. Vynechávají se cvičení čím dál častěji a mnohdy to dopadne tak, že dva dny před plánovanou kontrolou jsou cvičení z povinnosti zopakovány. A vlastně k ničemu. Tahle cesta není efektivní a docházení do ambulance se pouze prodlužuje.
Co by nám pomohlo změnit tuto situaci?
Předávám jak zkušenosti rodičů, tak vlastní poznatky. Naším společným cílem je, aby děti měly chuť cvičit denně, aby je to bavilo. Aby nemusely do ordinace chodit nepřipraveni, aby nebyly zoufalí a aby své komunikační trable zvládly odstranit co nejdříve.
Prvním úspěchem je pojmenovat „logopedii“ trochu jinak. To, co nám připadá bezvýznamné, pro děti může být zásadní. Proto nás při práci bude doprovázet MYŠKA ŽVANILKA.
Pomocnice a kamarádka, která bude čekat v ordinaci a bude zvědavá, jak děti plní své úkoly, jaké dělají pokroky a samozřejmě bude připravena tyto pokroky odměnit.
Co myslíte? Co bude pro děti znít lépe? „Matýsku, pojď zopakujeme si logopedii“.
Nebo….. „Matýsku nechybí nám splnit ještě nějaký úkol od Myšky Žvanilky“.
Myška Žvanilka rozdává osobní deníček. Do něj budou děti sbírat razítka za pokroky a splněné domácí úkoly. V cíli na ně od Žvanilky čeká odměna.
Třeba se nám tak podaří předat více zodpovědnosti na děti. Budou se cítit důležité a postupně jim začne záležet na tom, zda mají úkoly splněny. Je potřeba jim v tom ale pomoci. Každý den, v ideálním případě, kdy procvičujeme můžeme něco vybarvit, přeškrtnout, ustřihnout, nalepit – jako doklad, že úkol byl splněn.
Často se ptám rodičů, co jim zabraňuje pravidelně úkoly s dětmi procvičovat.
Velmi často slýchám „ on Davča prostě nechce.“ Upřímně? Tohle neberu jako argument. Je to spíše výmluva a pohodlnost rodičů.
Jako další důvod rodiče zmiňují, že cvičit vlastně chtějí, ale v každodenním shonu na to občas zapomenou. Tohle jako máma dvou školáků, z nichž každý má své úkoly, zájmy a kroužky, dokážu plně pochopit. Nicméně jsem také přesvědčena, že pokud nám na něčem záleží, čas a způsob si prostě najdeme. Existuje varianta, která by vám mohla pomoci. Domluvte se s dítětem, že si každý den nastavíte pravidelné upozornění(budík) třeba na odpolední hodinu, s ohledem na veškeré povinnosti a okolnosti vašeho běžného dne. Zvonění budíku znamená poslední připomenutí. Nechte dítěti volnou ruku, ať si vybere jakoukoli vhodnou dobu k procvičování, kterou sám chce. Pokud ale procvičování nepřipomene samo dříve, než vás budík upozorní – pracujte ihned po jeho zazvonění. Tohle by nám mohlo zaručit pravidelnost. Navíc, budík je nestranný, časem zjistíte, že jeho zvonění je něco jiného, než když máma nečekaně oznámí „Pojď cvičit logopedii“.
Důležitá je každá pochvala za reálné pokroky. Všímejte si, upozorněte na to své děti. „Koukni, tohle ti dřív nešlo a teď to zvládneš hravě“. Myslete vždy na to, že čeho si všímáme, to posilujeme. Proto je důležitá pozitivní motivace. Vždy je výhodnější ukazovat na to, co se daří, ne na chyby. Když se ale dostaneme do fáze, kdy procvičovanou hlásku automatizujeme v běžném hovoru, mnohdy to nejde jinak. Nicméně je možné zkusit i formu pozitivní. „Paráda, teď mi připadalo, že jsi to řekl sám od sebe správně“. Tohle jednoduché upozornění může způsobit malý zázrak a děti si pak dávají větší pozor a více se snaží.
Dle konkrétních potíží jsou cvičení na výslovnost doplňována také dalšími úkoly, které děti rozvíjí komplexně. Velmi často se setkáváme v ordinacích s tím, že tyto úkoly rodiče podceňují a jejich prioritou je pouze náprava hlásek. Všechny úkoly mají svůj důvod a vedou k rychlejším pokrokům. Je třeba na tyto aktivity pohlížet plnohodnotně.
Věřím, že se nám společně bude dařit děti motivovat a v co nejkratší době je dovést k cíli.
P.S. logopedů v našem kraji je zoufale málo. Čím dříve do cíle zvládne vaše dítě dojít, tím dříve uvolní místo dalším zájemcům.
Děkuji za spolupráci